SitesPříjemFAQHledatRegistraceSeznam uživatelůUživatelské skupinyPřihlášení

Share | 
 

 KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody

Goto down 
AutorZpráva
Danielle
Nováčik


Poeet p?íspivku : 9
Registration date : 10. 05. 09

PříspěvekPředmět: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   Sun May 10, 2009 5:48 pm

1. KAPITOLA

Osudové rozhodnutí

Nový den přebíral vládu nad nocí a první sluneční paprsky hladily povrch země. Nocí vychladlé duny písku pohlcovaly teplo slunce, aby mohly být kolem poledne opět neúnosně žhavé. Ranní ticho ve faraonově paláci bylo protkáno pouze občasnými odfrknutími velbloudů a zařehtáním koní.





Taweret, dcera faraona Amenhotepa, seděla na posteli a protahovala se.



Nemohla již déle nečinně ležet. Vždyť každý den skýtal tolik překvapení a tolik nového poznání. Taweret milovala obzvláště brzká rána. V zahradách paláce občas naslouchala tónům tiše šumícího větru pohrávajícího si s listy palem a nebo žbluňkající vodu z uměle vytvořeného jezírka a pokaždém obdivovala krásu a nevypočitatelnost matky přírody. A dnešní ráno bylo příslibem podobných zázraků. Pomalu vstala a přešla pokojem k umyvadlu. Při pohledu do zrcadla opět žasla nad barvou svých očí, které zdědila po matce.



Byly temně modré, jak letní obloha před bouří a jejich zbarvení bylo v této části světa nezvyklé. Taweret zavolala svou služku, která ji opláchla, upravila vlasy, na obličej nanesla její oblíbené barvy a převlékla do čistých šatů.





Tiše, aby neprobudila ostatní obyvatele paláce, scházela dolů do kuchyně, kde si chtěla potajnu ujmout něco z potravinových zásob.
"Selket!" vypískla najednou Taweret a její srdce začalo leknutím rychle tlouct. "Ty jsi mě teda vyděsila! Co tady děláš takhle brzy po ránu?"
Selket si Taweret změřila na oko přísným pohledem a ruce si založila na hrudi. "To je teda otázka. Ty vaše královské břicha jistě nebudou nasycené z nicnedělání." poznamenala s nádechem jízlivosti.



Taweret se na tváři objevil úsměv.
"A mohu tomu svému královskému břichu dopřát něco dobrého již teď?" ptala se nevinně. Selket tento pohled moc dobře znala a věděla, že tomuto prosebnému výrazu nikdy odolat nedokáže, byť se o to již mockrát pokoušela.
"Myslím, že se tady nějaké tajné zásoby jistě najdou." odpověděla stále zdánlivě popuzeně. Když ale podávala Taweret dvě čerstvá jablka, dělala to se srdečností sobě vlastní.
"A né, že tu čistou róbu opět rychle zašpiníte, dávejte na sebe pozor!" volala Selket za Taweret, která ukusovala z jednoho jablka a druhou rukou, v níž držela další jablko, mávala Selket na rozloučenou a mířila ven z paláce. Selket jen nevěřícně zakroutila hlavou.



Měla Taweret velmi ráda. Brala ji téměř jako dceru, která jí v životě nebyla dopřána. Selket sloužila již od svých patnáctých narozenin v paláci faraóna a byla ráda, že se jí této cti dostalo. Za těch několik desíte lek, která tady již strávila, měla mezi sloužícími zvláštní postavení a mimo to, vřelé vztahy s královskou rodinou. Selket ještě jednou něžně pohlédla ke dveřím, kudy před chvílí zmizela Taweret a šla se věnovat své práci.




.............................................

Taweret rozpřáhla ruce, nastavila tvář k obloze a nasávala sílu sluneční energie. Přesně jak předpokládala, ráno stvořené ke snění a rozjímání. Rozběhla se k severozápadní straně paláce, jejímu zamilovanému místu. Lehla si do písku vedle jezírka a zasnila se. Královští velbloudi se procházeli kolem nevšímajíce si Taweret, na jejíž přítomnost byli zvyklí.




Faraon Amenhotep pozoroval tuto scénu ze svého pokoje a srdce mu zjihlo.



Nedokázal slovy vyjádřit, jak Taweret miloval. Byla poslední z jeho pěti dětí a zároveň první dcerou. Do dnešního dne měl v paměti její zrození. Již tehdy se nemohl vynadívat na ty její modré oči, které jako jediná z jeho dětí zdědila po matce a které jej již chvíli po narození vševědoucně hypnotizovaly.




Taweret byla také poslední, kdo mu z nejbližší rodiny zbyl. Jeho nejstarší syn Amenemheb zemřel ve svých šestnácti letech spolu s jeho manželkou Iusaset na malárii. Rok na to se jeho druhorozený syn Hetepbakef vydal poznávat Egypt. Cesta, ze které se bohužel nevrátil živý. Mandulis, třetí syn ztratil svůj život s mnoha dalšími Egypťany v rozvodněném Nilu. A jeho poslední, čtvrtý syn Reschef zemřel před více než třemi lety při lovu lvů. Jen při vzpomínce na tyto nešťastné události přemáhala faraóna opět obrovská bolest a prázdnota ze ztráty tolika milovaných osob. O to více měl strach o Taweret, aby neštěstí nevztáhlo ruku i na ni. Po celou dobu ji pečlivě strežil a snažil se, aby její život byl blažený. Musel si přiznat, že učinit Taweret šťasnou nebylo žádným velkým uměním. Stejně jako on sám, milovala Taweret vědění a knihy.



Už jako malá sledovala všechno dění kolem sebe a její stálé otázky “A PROČ?” doháněly k šílenství dokonce jeho samého. Taweret musela přijít všemu na kloub a všechno pochopit. Aby ji zabavil, dal ji již v pěti letech do učení k jejím starším bratrům. Již během prvních měsíců zjistil, že má jeho dcera více logického myšlení, důvtipu a rozumu než všichni jeho synové. Dokonce i učitelé byli překvapení jejím nadáním, vysokou inteligencí a silným smyslem pro spravedlnost. Tak vyrůstala Taweret po boku svých bratrů a otce, který rád přispíval moudrostmi na její věčné dotazy.

Amenhotep se usmál. To byly ještě krásné a bezstarostné časy. Teď nastala ale doba velkých změn. Amenhotep si zoufale povzdechl. Sám hledal další ujištění, že udělal předešlé noci správné rozhodnutí. Sám o tom dlouho přemýšlel a byl si více než jistý, že je jeho přesvědčení správné.
Bude ale jeho rozhodnutí chápat stejně i lid egyptský? A budou ochotni akceptovat a přijmout takovou změnu? Nebo se nechají unést pouze emocemi a předsudky?
Na tyhle otázky neměl Amenhotep odpověď. Zbylo mu jen doufat, že lid je připraven na nový krok v egyptské historii.

Ještě jednou pohlédl z okna směrem ke své dceři. Nyní jen za ní musí zajít a promluvil si s ní.



Povědět jí o jeho včerejším rozhodnutí a její nadcházející úloze. A take jí vyprávět to dávné tajemství, předávané z jednoho vládce na druhého. Už je to tak, minulé noci vyslovil svou vůli. Taweret se stane příští vládkyní Egypta. PRVNÍ KRÁLOVNOU.

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Duat pochodoval sem a tam a popíjel již několikátý hrnek datlového vína. Jeho rozvířené emoce pro probdělé noci hrozily, že každou chvíli explodují. Duat měl díky svému původu vynikající konexe a informace, že Amenhotep vyslovil svou vůli a Taweret se má stát královnou, mu byla doručena jen pár minut po faraonově prohlášení.



“Jak si to mohl jen dovolit!!!???” ptal se sebe již po několikráté a zatínal dlaně v pěst. Odpovědi ale nenecházel. “Ani mě nepozval k přísedící radě. Jsem přece jeho synovec.” rozčiloval se Duat a vše v něm vřelo. Sám si nebyl jistý, co jej rozlítilo více. Skutečnost, že faraon zvolil za boucího vládce ženu, nebo to, že se ani neobtěžoval a nepřizval jeho samého k zasedající radě. Čím více o tom přemýšlel, tím více mu zlost zatemňovala mysl.



Duat vyrůstal se svým otcem… mimo královský palác. Vztahy Amenhotepa a jeho bratra Sobeka nebyly nikdy přátelské. Amenhotep byl uvědomnělý a klidný, Sobek zato divoký a prahnoucí po moci. Po jedné z potyček se svým bratrem se odstěhoval z královského paláce. Duat byl tudíž již od mládí vychováván v nenávisti vůči faraonovi a jeho rodině. Otec mu často říkával, že stačilo málo a králem egyptským by se stal on, Sobek, a Duat jeho následníkem. Jenže osud tumu chtěl jinak a Duatova šance na získání trůnu byla více než mizivá. Byl jediným synem Sobeka, králova bratra. Zato Amenhotep měl syny čtyři. Bylo tady tudíž plno dalších následníků, kteří by zaujali pozici, v případě, že by se s nejstarším něco stalo. Štěstěna byla ale Duatovi zřejmě nakloněna. Královská rodina začala vymírat po meči. Nejdřív Amenemheb, pak Hetepbakef a do třetice Mundulis.



Zůstal jen faraon, Reschef a Taweret. Duat bral tenkrát takový zásah osudu do faraonovy rodiny jako výzvu života. Příležitost, jak si vzít nazpátek to, co bylo jeho rodině upřeno. Dobře promyšlenou lstí tak napomohl vrtkavé náhodě, aby jej zbavila i posledního syna faraona. S Taweret si nikdy hlavu nelámal. Ženy považoval ze méněcenné, sloužící pouze k uspokojení potřeb mužů. Představa, že by se Taweret mohla stat královnou mu tehdy ani nepřišla na mysl, byla více než směšná.

A přesto. Více než tři roky po smrti Reschefa se tato směšná představa stává skutečností. Duatovy oči se zúžily do dvou úzkých čárek, sršící blesky.
“To se niky nesmí stát.” křičela jeho mysl.



Duat byl již od mládí vychytralý a dobře si uvědomoval, že pokud chce v životě něčeho dosáhnou, nesmí nechat vládnou své emoce, nýbrž používat chladný rozum. A ten využíval velice dobře. Přes svoji obrovskou nenávist k faraonovi s ním již v brzkém věku navázal kontaky a svým hereckým uměním dosáhl určitého druhu “přátelství” a respektu u královského dvora.

Duat jako by najednou prozřel a na tváři se mu objevil podlý úsměv.
“Taweret ještě královnou jmenována nebyla. Ještě je čas, zatahat za nitky osudu.” šeptal pro sebe. “Ten starý blázen těžko pojme nějaké podezření a než zjistí Taweret, ta pošetilá a pohrdání hodná nástupkyně trůnu, že je všechno jinak, budu již králem Egypta.” Duat se začal samolibě nahlas smát.

S ďábelským úsměvem a chladným pohledem jeho šedomodrých očí vyšel před svůj dům.
“Tannisi!” zavolal na muže stojícího opodál. Ten se s vážnou tváří otočil a pomalým krokem se blížil k Duatovi.
“Potřebuji od tebe jednu službu.” sdělil mu Duat hlasem, který byl zvyklý rozkazovat. Jeho ďábelký úsměv se změnil v šílenou, nebezpečnou grimasu.





CITÁT DNE: “Svět se obává času a čas se obává jen pyramid.”


Naposledy upravil Danielle dne Sun Jul 26, 2009 6:52 pm, celkově upraveno 4 krát
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Danielle
Nováčik


Poeet p?íspivku : 9
Registration date : 10. 05. 09

PříspěvekPředmět: Re: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   Sun May 10, 2009 5:49 pm

UPOZORNĚNÍ:


1. Příběh nebazíruje na žádné historické události a je smyšlený.

2. Chtěla jsem vytvořit ‘reálnou’ představu starověkého Egypta. Ale jak jistě tušíte, není to v THE SIMS úplně možné. Takže vás již předem prosím o shovívavost. Občas se na veřejných pozemcích totiž mohou objevit normálně oblečení lidé, i když jsme časově pár století zpátky a v sousedství jsou cesty a tak podobně. Budu se snažit zachytit fotky co nejreálněji, ale ještě jednou prosím o přimhouření očka, když bude na fotkách něco, co tam zrovna nepatří

Doufám, že se vám bude příběh námětem líbit.

A teď jsem již zvědavá na první komentáře, i když, jak sama vím, jsou ty první dílky ‘rozjezdové’ a člověk se z nich moc nedoví.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Danielle
Nováčik


Poeet p?íspivku : 9
Registration date : 10. 05. 09

PříspěvekPředmět: Re: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   Sun May 17, 2009 3:36 pm

2. KAPITOLA

Obyčejné londýnské ráno


Tara ležela zachumlaná v peřinách, její vědomí se ale pomalu probíralo z osvěžujícího spánku. Na rtech ještě cítila zrnka písku a do nosu jí pronikala vůně slaného moře. Jeden dlouhý, pomalý nádech a všechny tyto vjemy se nenávratně ztrácely. Zvolna otevírala své oči a nechala je na okamžik upřené na nebesích své postele. Chvíli byla lehce zmatená, než si uvědomila, že je doma, ve své ložnici a ve své posteli. Odhrnula peřinu a šla směrem k oknu.



Typické londýnské, pondělní ráno, pomyslela si. Opět déšť. Její výraz prozrazoval nechuť, vydat se v takovém počasí do práce. Toužebně pohlédla zpět na svou, stále ještě teplou postel. Její pozornost ale upoutala kniha ležící na nočním stolku. V ten moment se jí začal vybavovat sen, který se jí této noci zdál. Byl o Taweret, první královně Egypta. Tara jen zakroutila hlavou a s lehkým úsměvem na rtech se musela divit sama sobě, že po těch tísícovkách hodin, které již tak ročně tráví zkoumáním Starověkého Egypta, se do dějin ponořuje i v té troše volného času, která jí zbývá. Protáhla se, ustlala postel, hodila na sebe domácí oblečení a šla si udělat lehkou snídani a hlavně silné kafe.




Taře bylo necelých pětadvacet let, když dokončila své stadium historie se zaměřením na Egypt. Od té doby již více jak 4 léta pracovala v Historickém muzeu v Londýně. Již během prvních dvou let se zapracovala na tolik, že se stala vedoucí oddělení historických sbírek. V muzeu platí za spolehlivou a vysoce kvalifikovanou zaměstnankyni, tvrdou ale férovou vedoucí a oblíbenou kolegyni. A teď se měla stát ředitelkou muzea. Alespoň tomu vše naznačovalo. Současný šéf, pan Charles Barker, odchází během jednoho roku do důchodu a jeho místo bude tudíž volné. A kdo jiný než ona by měl tak důležitý post převzít? Sama by si během tak krátké doby netroufla pomýšlet na tak vysokou funkci, několik kolegů jí ale naznačilo, že je jasnou favoritkou. A tak si během minulých týdnů na tu myšlenku zvykla a její strach z dalších povinností vystřídala radost a nadšení.

Tara dojídala zbytek cornflakesů a její myšlenky se ubíraly směrem k jejímu vztahu s Adamem.




Kolikátý víkend to již je, který tráví sama? Už je ani nepočítala. Na druhou stranu si musela přiznat, že jí to ani nějak nevadí. Konečně měla víc času, aby si v klidu sedla v zahradě a četla knihy, které ji bavily a nebo si prostě udělala výlet do města a prošla své oblíbené obchůdky. Tara pohlédla směrem k hodinám, a zhrozila se. Byl nejvyšší čas, aby se oblekla a zamířila do práce. Naštěstí jsou v pondělí muzea pro veřejnost zavřená a nekonají se žádné prohlídky. Stačí, když na sebe hodí nějaké džíny a bude to.
Za patnáct minut už nasedala do své luxusního miláčka a nezřízeným tempem uháněla ulicemi Lodnýna.



"Ah, dobré ránko. Dneska máš nějaké zpoždění, ne?" neodpustila si jedovatou poznámku Anna, Tařina podřízená.



"Dobré ráno." odvětila Tara a nechala Annin komentář bez povšimnutí. Dobře věděla, že je Annin pozdrav pouze poukázáním na skutečnost, že Tara dělá téměř denně přesčasy.




"Jaký byl víkend?" ptala se Tara, spíše zdvořilostně jak s upřímným zájmem o Annin volný čas.
"Ten byla zase divoký." pokyvovala Anna hlavou a pohledem vyzývala Taru, aby se ptala na detaily. Anna se vůbec vyžívala v historkách ze svého soukromí. Tara si do dnešního dne nebyla jistá, jestli je to pouze Annina přehnaná sdílnost a nebo určitá snaha, jak na sebe upoutat pozornost.
"Takže ten tvůj nový neznámý musí být pěkný granát, co?" nadhodila Tara a na tváři se jí objevil lehce pokřivený úsměv.
"A s pořádnou rozbuškou." zubila se dál Anna a pohledem zkoumala Taru.





"A jaký byl tvůj víkend?" ptala se Anna, když už se jí nedostala té možnosti, aby Taře vypověděla své žážitky.
"Začala jsem číst novou knížku 'Nedocenění vládci Egypta'." řekla Tara po pravdě a zaregistovala Annu, jak znuděně koulí očima.
"Ah... zase nová akce typu 'po stopách mumie'?" zvedla ironicky obočí Anna. "Se nedivím, že vám to s Adamem neklape, když tě vzruší víc uschlá mrtvola než pěkný chlap z masa a kostí." neodpustila si sarkastickou poznámku.
V momentě, kdy se setkal její pohled s Tařiný, jí bylo jasné, že přestřelila. Tara byla jednak šoková zjištěním, že je Anna velice dobře informovaná o jejích privátních záležitostech a taky naštvaná na způsob, jakým s ní Anna jednala.





Pomalu a důrazně se rukama opřela o svůj stůl a očima provrtávala Annu.
"Myslím, že do mých privátních záležitostí TOBĚ vůbec nic není. Mimochodem, už jsi dopsala tu zprávu o naší marocké sbírce?" ptala se ostře.
"Už na tom dělám." zahučela Anna.
"To bys měla. Ta zpáva měla být hotová již v pátek." připomněla jí Tara a vychutnávala si to krátké vítězství. Její znechucení z Anniné informovanosti ale přetrvávalo.
Anna jen něco zasupěla a začala zlostně ťukat do počítače.



Tara zasedla ke svému stolu a bez dalšího pohledu směrem k Anně se začala prohrabávat svýma složkama. Bylo toho tolik, co musela vyřídit. To bude zase jeden náročný den i bez turistů a prohlídek. Tara si poskládala své poznámky a podklady od nejdůležitějšího po méně důležité a pustila se práce.



Hodiny ubíhaly a obě dvě ženy v tichosti pracovaly. Kolem poledne se Anna najednou zvedla a upřela pohled k Taře.
"Jdu vedle do pekárny, mám ti něco přinést?"
"Ne. Díky." odvětila Tara bez toho, aniž by svůj pohled odvrátila od počítače. Byla právě u konce důležité výroční zprávy za první pololetí tohoto roku a chtěla ji v pořádku odevzdat. A navíc, byla přesvědčená o tom, že Anně občas neuškodí, aby si uvědomila, že její výroky jsou do jisté míry tolerovány, tentokrát ale těžce přestřelila.
Anna se jen lehce ušklíbla a začala kramovat ve své tašce. Nesnášela podobné situace, kdy musela dlouho mlčet. Milovala rozruch a taky se ráda zabývala cizíma záležitostma podle hesla: čím víc drbů, tím lépe.

Dveře kanceláře se otevřely a dovnitř vstoupil ředitel, pan Charles Barker.




Anna zvedla oči od své tašky a nahodila sladký výraz.
"Dobrý den." pozdravila ředitele.
"Dobrý." Charles jí věnoval krátý úsměv.
"Taro? Budete mít chvilku? Rád bych s Vámi probral pár věcí. Můžem to společně prodiskutovat i na obědě, jedete se mnou?"
Tara se na chvíli zamyslela a přikývla.
"Takže za pět minut dole?"
"Radši za deset." odvětila a znovu se zahleděla na svůj výtvor v počítači.


Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Charles zavřel jídelní lístek a podíval se na Taru. Ta divoce listovala stránkama v jídelníčku a myšlenkama byla naprosto mimo. V hlavě se jí stále honil protokol o stavu majetku, který musí ještě dneska dopsat, a výroční zpráva, jejíž závěr se jí nepodařilo dokončit.

".... a Vy si dáte?" ozval se najednou hlas servírky hned vedle Tary. Tara se probrala ze zamyšlení, zaklapla jídelníček a objednala si colu light a kuřecí maso s rýží. Standardní jídlo v případech, kdy selžou jiné varinty.



Servírka si poznamenla jejich objednávku a zamířila do kuchyně.
"Taro, jak jistě víte, čeká nás v následujících měsících pár změn a novinek. Jednak by k nám měl být dopraven jeden starý egyptský artefakt, o němž se vědci stále dohadují, jestli je pravý a nebo je to sice dobrá, ale pouhá napodobenina...." Charles zakroutil nechápavě hlavou, jako by nerozuměl tomu, že se deset vynikajících vědců nemůže shodnout na posudku. " .. a taky nastane pár personálních změn."
Tara zbystřila. Že by se jí Charles snažil naznačit tu novinku s ředitelováním?



Najednou odsunula své myšlenky stranou a plně se začala soustředit na tento rozhovor. Charles zaregistroval její zvýšený zájem a pokračoval.
"Začátkem září se uskuteční reprezentační ples našeho muzea a já bych si přál, abyste pronesla pár zajímavostí o egyptském oddělení."
Tara lehce povytáhla obočí a usmála se. Ten rozhovor se začal vyvíjet slibně. Charles její úsměv opětoval.
"A jakou máte představu o té řeči?" zeptala se lehce koketně.
"No, tak trochu z minulosti, tak trochu z přítomnosti, vývoj a samozřejmě podotknout, čím vším disponujeme." spiklenecky mrkl pan Barker.
"Ale Vy to zvládnete výborně. O to strach nemám."



„Takže krátkou přednášku s malou reklamou na naše ‚novinky a pýchy‘.“ jinými slovy opakovala Tara Charlesův návrh. Ten svraštil obočí a vrhl tázavý pohled na Taru.
„Na veřejnosti bych sice volil jiný výběr slov, ale v podstatě jste to vystihla.“
„Smím se Vás na něco zeptat?“ pokračovala dále v debatě Tara.
„Samozřejmě.“
„Proč zrovna egyptská sbírka?“



Charles se začal smát.
„To nemyslíte vážně?! Sama nejlépe víte, že právě tato sbírka je naší největší hrdostí a sama jste k tomuto stavu přispěla více než dostatečně. Tak proč se tím nepochlubit?“ Charles se dále nevěřícně usmíval.



Taře se na tváři objevil jemný úsměv. Odpověď sice nebyla přesně ta, ve kterou doufala, ale na druhé straně ale nemohla být tak naivní, aby si myslela, že jí Charles vyzradí vše bez toho, aby si to pořádně promyslel. Jeho ocenění a uznání ji velice potěšilo. Společně pak zaplatili oběd a vydali se zpátky ke své práci.

Zbytek dne byla docela pozitivně naladěná a stihla dokončit víc věcí, než doufala. Když se s ní kolem půl paté loučila Anna, dokonce ji s úsměvem popřála příjemný zbytek odpoledne. Kolem šesté hodiny sbalila své věci, pečlivě zamkla svou kancelář a s příjemným pocitem z vykonané práce se vydala na cestu domů.



Sotva otevřela dveře, uslyšela zvonění telefonu. Hodila tašky do rohu a běžela jej zvednout.
„Evansová.“ představila se.
„Nechceš si náhodo pronajmout volný pokoj v muzeu?“ ozval se známý hlas. Tara se musela pousmát.
„Ahoj, Sam, jak se máš?“
„Měla bych se dobře, pokud by ses za mnou častěji stavila.“ brumlala Sam z druhého konce telefonu.



Tarou lehce projela vlna provinění a zároveň jistý pocit bezpečí. Sam měla pravdu, v posledních týdnech Tara neměla čas, aby spolu zase něco podnikly. Samanta byla nejlepší přítelkyní její matky, která s Tařiným otcem zemřela při autohavárii nedaleko Londýna. Tara byla tenkrát ve čtvrtém ročníku vysoké školy. Díky Samantě se Taře podařilo dostudovat a jakýmsi, jí dosud záhadným způsobem, nezešílet a částečně překonat tu strašnou ztrátu. Musela si přiznat, že jí Sam částečně nahrazuje chybějící autoritu v podobě matky, zároveň je pro ni ale nejlepší přítelkyní a rozumovou studnou.
„Ale neříkej, běduješ jak osmdesátiletá babča a to ti teprve táhne na padesát. Ženská v nejlepších letech. Se ti divím, že se ti chce trávit volný čas s takovým šíleným kuřetem jak jsem já.“ popichovala ji Tara. Dobře věděla, jak na Sam tyto slova zapůsobí. Povzbudivě.




Samanta na druhém konci telefonu vzdychla. Opět chtěla Taře trochu promluvit do svědomí, aby ji to přimělo, zase se za ní zastavit a trochu zpomalit její životní tempo, lépe řečeno rozptýlit ji z každodenních zajetých kolejí, ale sotva uslyšela Tařin hlas, všechny její výčitky se rozplynuly. Jak typické, pomyslela si Sam.
„U tebe všechno v pořádku? Co Adam?“
„Adam měl v posledních víkendech hodně práce, takže jsem konečně měla čas, trochu se zabavit sama.“



„Hmmm.“ ozvalo se pouze z druhého konce. Samanta nebyla nikdy přesvědčená o tom, že by byl Adam tím nejlepším pro její ‚adoptivní‘ dceru. K jejich vztahu se ale vždy vyjadřovala neutrálně.
„Tak když máš teďka tolik času o víkendech, tak tě jednou zabavím já. Zvu tě na snídani.“
„V sobotu u Reda?“ ptala se Tara a její nálada nemohla být lepší.
„Kde jinde. Tam si starožitostí alepoň trochu váží.“ zamrmlala Sam a Tara se smíchem ukončila telefon. Svérázný humor Samanty Lloydové.




Slunce se pomalu začínalo nořit za obzor a žezlo vlády opět putovalo do rukou noci. Příjemně znavená se Tara postavila pod osvěžující sprchu. V myšlenkách se už těšila na další kapitoly knihy, kterou o víkendu začala číst.



CITÁT DNE: "Zasaď myšlenku, sklidíš čin, zasaď čin, sklidíš návyk, zasaď návyk, sklidíš charakter, zasaď charakter, sklidíš osud."
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Danielle
Nováčik


Poeet p?íspivku : 9
Registration date : 10. 05. 09

PříspěvekPředmět: Re: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   Mon Jun 08, 2009 10:07 pm

3. KAPITOLA

Intriky


"Taweret." volal již z dálky Amenhotep.
"Otče!" Taweret se elegantně zvedla a rychleji, než bylo na dceru faraona vhodné, mířila k Amenhotepovi. Ten ji starostlivě pozoroval. Tíha jeho rozhodnutí se mu usadila v mysli jak zavalitý kámen.
"Dobré ráno." objala jej Taweret a neunikl jí otcův strnulý postoj ani ustaraná tvář.



Amenhotep si Taweret prohlížel. Její hebkou pleť, pronikavou modř jejích bystrých očí a její nenadálou proměnu z dívky v ženu. Hluboce se nadechl a snažil se alepoň na chvíli zakrýt své obavy.
"Taweret, byl bych rád, kdyby jsi mě zítra dopoledne doprovodila na . . . malý výlet." přemýšlivě dokončil větu. "Bylo by vhodné, abychom vyjeli již v dopoledních hodinách."



"Samozřejmě, otče." Taweret cítila závažnost jeho slov a tušila, kudy se jejich zítřejší rozhovor na společném výletě bude ubírat. Chvíli stáli oba dva proti sobě, očima sledující toho druhého, každý ale pohroužen do svých úvah.
"Chtěl bych tě poprosit, aby si o naší plánované výjížďce s nikým nemluvila. Nechtěl bych záměrně vyvolávat pozornost k určitým skutečnostem, které budou dříve nebo později stejně žhavým tématem."
Taweret jen přikývla na znamení, že rozumí.
"Užij si dnešní nádherný den, dcero slunce." popřál jí ještě a lehce se usmál. Jeho pousmátí zmizelo stejně rychle jako přišlo. Rychlými ale zároveň elegantními kroky, které vypovídaly o jeho původu, se vzdaloval. Taweret nespustila oči ze svého otce dokud se neztratil z dohledu. Potom si jemně povzdychla. Málokdy jej viděla v podobném rozpoložení a když se tak dělo, vždy měl před sebou velmi těžkou úlohu.

"Vaše Výsosti." ozvalo se najednou vedle Taweret, která úlekem poskočila a její srdce začalo rychleji bíti. V návalu myšlenek ztratila pojem o přítomnosti. Jakmile se zaměřila na postavu vedle sebe, spatřila Tannise, jež si právě úctihodně pokládal pravou dlaň na levé rameno a sklopil hlavu. Bilo-li srdce Taweret rychleji při úleku, nebylo to nic ve srovnání s momentem, kdy se jejich pohledy setkaly.





Pocit, jako když vám hrudí letí splašený kůň a vy cítíte dusot každého z jeho kopyt. Při pohledu do jeho očí s barvou řeky Nil, stejně tiché a uklidňující a přesto tajemné a nebezpečné, chyběl Taweret vzduch tak potřebný k dýchání.



Dobře si pamatovala na ten okamžik, kdy se do těch bezedných očí poprvé hluboce ponořila. Bylo asi před rokem, kdy se se svými otroky a Anuket vydala navštívit místní trh. U jednoho stánku zavadila o dřevěný kůl a nebýt Tannise, spadla by přímo mezi skleněné zrcadla a křišťálové vázy. Do dneška nevěděla, jak se ocitla v jeho náručí. Na jediný okamžik se jejich pohledy střetly a tehdy se Taweret poprvé topila v těch bezedných vodách. Příliš brzy opět stála vedle svých sluhů pozorujíc Tannise, který rychle odcházel. Za dotyk faraonovy dcery mu hrozil trest smrti. Taweret se tenkrát po dlouhých diskuzích podařilo přesvědčit jak Anuket tak i otce, že je jí milejší Tannisův dotyk než rozřezané tělo. Anuket, dvorní dáma, byla samozřejmě jiného názoru, faraon se ale rád nechal přesvědčit o opaku, neboť by Tannis synem jednoho z vážených egyptských knížat.

A teď tady stál, sám přímo naproti ní. Jeho bronzová kůže obtahující každý sval, rty pevně sevřeny a pohled upřený přímo na ní.



Taweret se vzpamatovala.
"Co si přeješ?" ptala se a snažila se, aby její hlas zněl pevně.
"Nesu Vám zprávu od Duata, Amon mu dopřej věčný život."
Taweret jen lehce povytáhla obočí.
"Rád by si odpoledne zajel do lázní a byl by rád, kdybyste jej doprovodila."



"Velký Amone!" zvolala Taweret. "A co vede Duata k takovým myšlenkám?" ironicky se zasmála.
"Chtěl by strávit odpoledné v příjemné společnosti. Ve Vaší společnosti." odpověděl Tannis bez jakéholiv cuknutí. Tón jeho hlasu, výraz tváře ani držení těla neprozrazovalo nic z toho, co cítí nebo co si myslí. Taweret obdivovala jeho ukázněnost v chování a zároveň nechápala, jak se může někdo až tak dokonale ovládat. Stále se měla v životě co učit.
“Co mu mám vzkázat, má paní?”



Taweret zapřemýšlela. Duat o ni neprojevoval žádný zájem, přehlížel ji skoro stejně jako služebnictvo. Věděla ale, že jsou vztahy mezi královským dvorem a Duatovou rodinou napjaté. Vždycky byly. Co má tedy znamenat ta náhlá změna? Taweret napadaly různé myšlenky, jedna se zdála ale nepravděpodobnější, než ta druhá.



Co by na to řekl otec? Taweret si živě dokázala představit jeho odpověď.
“Dej mu šanci.” řekl by. “Buď opatrná, ale přijmi jeho pozvání.” Amenhotep trpěl již odjakživa tím, že si se svým bratrem Sobkem nerozuměli a jejich životní cesty byly naprosto rozdílné. Teď by viděl alespoň malou nápravu v tom, že spolu vycházejí minimálně jejich potomci. Sama byla take zvědavá, jaké pohnutky vedou Duata k takovým činům.

“Vyřiď Duatovi, že jeho pozvání ráda přijmu.” rozhodně pronesla.



Tannis si opěl položil pravou ruku na levé rameno, krátce sklopil hlavu a bez jakýchkoliv dalších slov odcházel.
Taweret si vydechla. Najedné straně byla ráda, že se Tannis vzdálil a ona mohla normálně myslet, na druhé straně by dala cokoliv za jakýkoliv projev náklonnosti. Tannis v ní probouzel zvláštní pocity. Chtěla cítit teplo a sílu jeho paží kolem svého těla a jeho smyslné rty přitisklé na těch svých. Při této myšlence její tělo nevědomky cuklo.
Taweret se otřepala jako by tímto chtěla dostat podobné myšlenky ze své hlavy. Elegantními chůzí zamířila zpět do paláce a svým černým služkám poručila, aby jí přichystaly lázeň. Na schůzku s Duatem se bude muset řádně připravit.



Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

“Líbezná Taweret! Děkuji Amonovi, že jsi se rozhodla přijmout mé pozvání.”
Duat kráčel směrem k Taweret, paže rozpřežené v uvítacím gestu a na tváři široký úsměv, jež ale neproniknul k jeho studeným očím.



“Zdravím Tě, Duate.” pozdravila jej Taweret, kráčející směrem k jeho paláci v doprovodu svých stráží. Taweret se rozlížela po Duatových rozlehlých pozemcích a jeho vile.
“Máš to tady moc příjemné.” prohlásila po chvilce.



“Vy v paláci se máte daleko lépe. Hory zlata, pohodlné divany….” odvětil Duat a jeho ret se jemně zkroutil v ironickém úsměšku.
“Duate!” vykřikla lehce rozhorleně Taweret. “Dobře víš, že jsi v paláci kdykoliv vítán a je to stejně domov jak můj tak tvůj.”
Taweretiny oči se zúžily v návalu zlosti. Stačil jí jediný pohled na Duatovu vilku a bylo jí jasné, že může s palácem pomalu konkurovat. Blahobyt se dal vyčíst i z písku, který obklopoval Duatovu vilku. Nedivila by se, kdyby Duat nechal otroky přesívat denno denně ty duny pouště jen proto, aby každý smrtelník poznal, že se nachází v královské rodině.

“Ah, milá Taweret. Nezkažme si ten nádherný den malichernými řečmi.” Duat měl ve tváři opět ten stejný úsměv.



“Pojď si dát něco na osvěžení a vyrazíme do lázní. Dnešní horký den se k tomu jen nabízí.”
Taweret následovala Duata do jeho sídla. Ve vstupní hale zahlédla Tannise jež jí obyklým gestem vzdal poctu a vzdaloval se do opačného křídla Duatovy vilky.
“Duate, jakou funkci u tebe vlastně zastává Tannis?”
Ptala se zvědavě Taweret. Vztah těch dvou jí nebyl úplně jasný.
Duat dal příkaz svým otrokům, kteří přinesli vychlazené nápoje a společně s Taweret se usadili v pohodlných sedačkách.



“Tannis je syn knížete Bark-hana. Již jako mladíci jsme se spřátelili. Dokonce jsme spolu chodili do školy. Kníže Bark-han naše přátelství samozřejmě uvítal. Později se Tannis rozhodl, že zůstane po mém boku. Není mým sluhou, ani otrokem, je svobodný. Je mi přítelem a zároveň je ochoten plnit má . . .PŘÁNÍ.“ Duat evidentně použil toto slovo. Jak obratné. Elegantní výraz pro někoho, kdo je z jistého důvodu povinnen sloužit i když né doslovně, napadlo Taweret. Za tím bude rozhodně něco víc, ale byla by v jistém smyslu sebevrahem, kdyby se ptala na podrobnosti.
„Nezlob se, prosím, na můj dotaz, ale máš mu pořád za zlé tu epizodu z loňska?“ vyzvídal Duat.
Taweret lehce povytáhla obočí, než pochopila, kam Duat míří.



„Ne, to je v pořádku. Velký Amon tomu tak chtěl.”
Duat se rozchechtal na celé kolo.
“Tenkrát jsem nemohl věřit svým uším. Božský Amone! Položit svůj život za pár šrámů faraonovy dcery!” smál se dál Duat. “Do dneška nechápu, co to do Tannise vjelo.” smál se svému vtipu dál než zaregistroval zablýsknutí v Taweretině tváři. Duat se jí zpříma podíval do očí.
“Ale v jednom s ním musím souhlasit, byla by škoda tvé královské kůže.”

Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Danielle
Nováčik


Poeet p?íspivku : 9
Registration date : 10. 05. 09

PříspěvekPředmět: Re: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   Mon Jun 08, 2009 10:09 pm

I přes dnešní vedro přejel Taweret mráz po zádech. Až teď si uvědomila, jak chladný a nebezpečný může Duat být. Její smysly se zaostřily a její oči zúžily. V jeho přítomnosti bude muset být stále ve střehu.

“Již se těším na osvěžující lázeň.” prohodil opět vesele a bezstarostně Duat a ta chvilková mračna jako by rázem odplula. Taweret se zvedla.
“Tak tedy pojďme.” zavelela a v doprovodu jak svých tak Duatových strážců mířila zpět ke svému vozu.




Zanedlouho se již oba procházeli prostory místních lázní. Kolem se to hemžilo jen bohatými obchodníky, finančními úředníky a knížety jež si krátili své volné chvíle tlacháním a pomlouváním svých sousedů. V momentě, kdy se ale na obzoru objevila Taweret s Duatem, skoro všichni rázem zmlkli a gesty jim vzdávali svou poctu. Duat zamířil k jednomu z masážních stolů a Taweret se ponořila do osvěžujících vlnek vířivky.





Po nějaké době se oba dva natáhli do pohodlných lehátek.
“Jsem vážně moc rád, že jsi se rozhodla přijít, Taweret. Nevěřil bych, že se ve tvé společnosti budu cítit tak . . uvolněně.” prohlásil Duat a Taweret si byla jistá, že na jeho tváři na chvíli zahlédla ten známý ironický úsměv.
“Již za pár dní se staneš ženou, oslavíš svou plnoletost. Přípravy jsou jistě již v plném proudu.” ptal se sladce Duat. I přes ten cukrový tón postřehla Taweret jistou naléhavost. Než ale stačila odpovědět, zakryl oba stín.



“Máš pravdu, přípravy jsou již v plném proudu. A jistě se nemýlím, když ti již teď prozradím, že jsi zván, Duate.” Anuket, dvorní dáma, stála naproti nim a sebevědomým pohledem je sledovala. Taweret stačil jediný pohled směrem k Anuket, aby vycítila, že těch pár okamžiků rozhovoru využívá Anuket a předvádí své smyslné, ženské tělo v celé své kráse.
“Anuket!” pronesla klidně ale rozhodně Taweret. “Listina hostů pozvaných na mou oslavu ještě nebyla oficiálně schválena. Nezapomínej, že pozvání přísluší pouze královské rodině a ne dvorní DÁMĚ. Tentokrát tvoji poznámku přejdu bez povšimnutí. Duate, doufám, že omluvíš neslýchanou drzost Anuket a že omluvíš možnou mylnost jejich informací.”



Anuket se zablýsklo v očích. Taweret si na chvíli vychutnávala svou moc, jež měla nad ostatními. Koutkem oka postřehla, že se tvář Duata lehce zatvrdila a na okamžik měla až překvapivě bázlivý výraz. Dusila v sobě vítězoslavný smích.
“Vaše Výsosti, děkuji za Vaši milost. Duate….” pokynula hlavou Anuket a vzdalovala se.
Taweret ještě chvíli pobaveně sledovala Duata. Ráda by v tu chvíli uměla číst jeho myšlenky. Naprosto si uvědomovala, co touto, na první pohled naprosto nevýznamnou roztržkou, způsobila.



Duatovi chvíli trvalo, než se z toho malého překvapení vzpamatoval. Zaujatě si prohlížel Taweret. Až dosud si byl jistý, že je pouhým malým rozmazleným faraonovým miláčkem a k uskutečnění jeho plánu bude stačit trocha obratnosti. Pomalu poznával, že se mýlil. Taweret je tvrdším oříškem než si myslel. Až do teď působila jako křehké stvoření, spoléhající se na druhé. Jedinou větou ale zničila to klamné zdání. V Taweretiné větě byla cítit odhodlanost, bystrost i přehled. Jasnost a výstižnost jejích slov se dala až fyzicky cítit.
Svůj plán bude muset detailněji promyslet a být daleko přesvědčivějším hercem. Tato skutečnost mu naháněla lehké obavy, ale daleko víc je doháněla k zuřivosti. Žena! Žena jež je jeho sokem. Ba co více, rovnoceným protivníkem.



Byl rozlícený faktem, že je Taweret chytřejší než předpokládal, ale nejvíce v tento moment opovrhoval sebou. Již podruhé Taweret podcenil. Již podruhé bral nedostatečně na vědomí fakt, že je výjimečná. Jakkoliv nenáviděl podobné přívlastky v souvislosti se ženami, tentokrát tuto skutečnost nemohl přehlížet. Již nikdy více nesmí podcenit Taweret. A pak bude moci vyhrát.

Duatovi se na tváři najednou objevil jeho sladký úsměv, tentokrát ještě širší než kdy předtím.
“Doufám, že jsi neměla v úvahu vynechat mě ze tvé velké oslavy. To by mě vážně velice mrzelo.” pronesl opět roztomile.



“Pozvánky by měly být doručeny během tří dní. Již brzy se to tedy dozvíš.” pronesla Taweret stejně rozkošně jak to uměl Duat.
Duat se začal smát svým zvonivým smíchem.
“Velký Amone! Taweret! Ty jsi vážně kouzelné stvoření.” smál se dál. “Budu čekat na doruční Tvé pozvánky.” řekl pevně, jako by tím chtěl Taweret vyvrátit eventuální nerozhodnost.



"Re již zapadá za obzor." prohlásila Taweret a zvedla se z lenošky.



"Děkuji za příjemně strávený den, Duate." prohodila nenucene a nechala se zabalit do měkkých ručníků.
Duat se jen samolibě usmál.
"To byl pouze první z mnoha dalších dní, které spolu strávíme ." zatvářil se na oko optimisticky a nechal vyniknout svůj úsměv. V jeho vnitru to ale vřelo.

V doprovodu svých stráží opouštěla Taweret lázně. Duat, ji provázel pohledem a skřípal zuby.

Tohle odpoledne nebylo sice úplné fiasco, ale taky žádný velký průlom. Jen jednu věc to přineslo. Teď měl jasnou představu, jak musí postupovat dál. Duat rozčarovaně plácl do lehátka. Rychlým pohybem se z něj vyšvihl a prudce mávl na své sloužící.



Svižným krokem opuštěl lázně a ignoroval pozdravy kolemjdoucích. V hlavě už osnoval plán na další nudné, leč nutné odpoledne, které stráví v Taweretiné společnosti.

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Taweret pozorovala večerní červánky ze své terasy. Byla sama. Své sloužící již po večerní koupeli propustila.



Odpoledne strávené s Duatem ji psychicky zmohlo. Něco jí napovídalo, že Duatův zájem má svůj cíl. Jaký, to ještě nevěděla. Byla si ale jistá, že se to již velmi brzy dozví. Do té doby ji nezbývá nic jiného než ostražitost.


„CITÁT DNE: Žena jest hluboká voda, jejíchž vírů nikdo nezná.“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Danielle
Nováčik


Poeet p?íspivku : 9
Registration date : 10. 05. 09

PříspěvekPředmět: Re: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   Tue Jul 21, 2009 12:54 pm

4.KAPITOLA


(Ne)milé překvapení


Pohled, jež Tara upírala na koruny stromů lehce vlající ve větru, byl zcela nepřítomný. Očima častěji než obvykle zabloudila k ručičkám hodin, které se dle jejího mínění pohybovaly nesmírně pomalým tempem. Zamračila se. Je možné, že čeká až odbije šestá a ona bude moci zamknout kancelář a vyrazit domů?



To se jí běhěm všech těch stalo pouze párkrát. Tupě se zadívala do svého počítače a kritickým okem přejela přes svůj rozepsaný projev určený na slavnostní ples. Nespokojeně se ušklíbla. To oslovení by snad šlo, další text stál ale za houby. Stiskem klávesy DEL celou část opět smazala a unaveně vzdychla.




"Je pátek a za hodinku končíme, šéfová." výskala Anna. "Není důvod ke vzdychání nýbrž k jásotu."
"Neboj, víkend uteče jak voda a sotva se naděješ, máme tady pondělí." usadila ji Tara.
Anna zakoulela očima.
"Sdílet tvůj věčný pesimismus, je někdy pěkně náročné, duše zasvěcená Egyptu."
"To není pesimismus, pouze pragmatismus." odvětila poučně Tara. "A jen pro informaci, mám taky jiné záliby než studium Egypta."



"Vážně? To bych neřekla. Víš někdy mi naprosto připomínáš jeptišku. Jen v tom smyslu, že tvá duše není zaslíbená Bohu, ale mumiím." ironicky se usmála Anna. Tara jí věnovala znuděný pohled. Na jazyku již měla štiplavou poznámku, kterou ale spolkla. Neměla chuť na opětovnou slovní potyčku s Annou a už vůbec si nechtěla kazit nadcházející víkend, jež měla už od pondělka naplánovaný.



"Víš, Taro, někdy by ti prospělo prostě někam na pár dní vyrazit a zapomenout na práci. Jinak tě to brzy všechno pohltí a známí zrovna netouží po návštěvách na
psychiatrii." Anna vyplázla do šikma jazyk a oči obrátila v sloup, aby naznačila
realitu psychiatrické léčebny.
Tara tázavě pozdvihla obočí.
"Pro mě to není jen práce, Anno, je to i koníček u kterého se mohu dobře
odreagovat." ohradila se.
"To je možné, ale neměla by ses zabývat také realitou? Vyrazit s přáteli nebo
přítelem někam mimo? Užívat si života? "
"Nevidím nic špatného na faktu, že se snažím poznat minulost. A života si užívám taky.."
"Opravdu? Tak dobře si užíváš, že Adam..."



Tara zbystřila.
"Co Adam?"
"Nic." odpověděla Anna. "Koneckonců co není dobré pro jednoho může být dobré pro druhého." pokrčila rameny Anna a tajemný, samolibý úsměv se jí mihl na tváři.
"Anno!" oslovila ji Tara a pohledem pevně upřeným do Anniných očí. "Teď ti dám dobrou radu já. Nepleť se do záležitostí cizích, neb jak jsi právě řekla, každému dopřej to své. A abych nezapomněla, příští týden přebereš i mé prohlídky, musím dodělat pár věcí."
Anna na Tařinu poznámku nereagovala, jen pohlédla směrem k hodinámi. "Šest. Padla. Tak si užij další víkend v náručí dávných faraonů, já si jdu užívat výsad dnešního moderního života." Během pár sekund byla pryč.
Tara se zabořila do své židle a vztekle hodila tužkou.



Je vážně tak nemožná, jak jí právě Anna sdělila? Ale vždyť ona je se svým životem spokojená a to doslovně. Je pravda, že vztah s Adamem není zrovna ideální, ale kdo má v dnešním světě všechno? Ona je mladá, úspěšná egyptoložka, jež vlastní vilku, luxusní auto za nímž se leckterý muž závistivě ohlíží a to nejlepší na tom všem bylo, že si vydělává prací, kterou nadevše miluje. Co chtěla víc? A že si podle Anniných slov dostatečně neužívá? Že není věčně někde s přáteli? Upřímně si přiznala, že o to ani nijak nestojí. Měla pár přátel, se kterýma se občas vídala a víc nepotřebovala. Byla zvyklá, spoléhat se sama na sebe. A když potřebovala oporu, byla tady Samanta. Vztah s Adamem byl rozhodně hlubší a pevnější, než ty dva předešlé. Mohla být spokojená. Ve skrytu duše si sice musela přiznat, že pokud by přišlo na rozhodnutí práce versus vztah, dala by přednost práci. Naštěstí ale žádné podobné nebezpečí nehrozilo a tak mohla být úplně klidná.
Její chmury rázem zmizely a její zamyšlení vystřídal úsměv.



Sbalila své věci a v dobré náladě z nadcházejícího víkendu se vydala do města. Domů se jí při tak slunečném počasí ještě nechtělo. Procházela se uličkami města, dívala se do výloh a sledovala šum kolem sebe. Jak to bylo příjemné, na chvilku se v životě zastavit.

Slunce již zapadalo za obzor, když se rozhodla vydat se domů. Příjemně dobitá energií startovala svého sportovního miláčka a s okny staženými uháněla již poloprázdnými ulicemi Londýna.



Už když se blížila ke svému sídlu, zahlédla auto stojící na jejím parkovacím místě. Adamovo auto. Její dobrá nálada lehce pohasla. Adam měl být tento víkend mimo Londýn a ona si ty dva dny naplánovala bez něj. Teď byly její plány v háji. Neměla by se ale radovat? Po tolika víkendech, které strávila sama, by se měla těšit, že jeden zase prožije s Adamem. Lehce se usmála. Zavolá holt Samantě a domluví se s ní na jiný víkend. Bude sice brblat, ale jako obvykle to pochopí.
Vykročila směrem k domku a otevřela dveře. Její pohled utkvěl na pár krabicích a jednom kufru. Že by Adam přece odjížděl, chtěl se s ní ale ještě rozloučit? Z obýváku zaslechla zvuk televize a vyrazila tím směrem.

"Adame!" zvolala a její tón ji samotnou docela překvapil. Zněl zoufale.
"Taro! Kde jsi! Víš jak dlouho již na tebe čekám?"



Nebylo to přivítání, které Tara čekala. Hlas Adama byl rozčilený.
"Eh.. promiň, nevěděla jsem, že přijdeš. Byla jsem chvilku ve městě." řekla Tara. Opět ji zarazil tón, který nezněl omluvně jen informativně.
"Ve městě?" překvapeně zamžikal Adam. "Od kdy chodíš po práci do města?" ironie v jeho hlase se nedala přeslechnout.
Tara zvedla vyzývavě bradu. NIKDO, ale vážně NIKDO s ní nebude jednat takovým
způsobem. Pokud chce Adam boj, má ho mít.



"Mohl jsi zavolat, pokud vím, moje číslo máš." odpověděla chladně.
Adam byl na malý okamžik vyveden z míry Tařiným protiútokem, hned se dal ale dohromady.
"Nečekal jsem, že bys mohla mít něco jiného v plánu než vyrazit po práci domů a zabořit se do jedné z tvých nesčetných egyptských knížek." lehce se ušklíbl.
"Jak vidíš, tak mohla."
"Jak vidím, tak je ti beze mě líp, co? Vycházky do města, nákupy.. to u tebe za celou dobu, co jsme spolu, neznám."
Tara se naježila.




"Možná ses špatně díval."
"Možná ano a možná taky ne. Já už dál nemůžu, Taro. Přišel jsem si sbalit věci a
oficiálně ukončit náš vztah."
Tara zůstala nehybně stát. Čekala hádku, naříkání, výčitky, ale rozhodně ne rozchod. Ta skutečnost ji trefila jako facka. Nastalo několik sekund nepříjemného ticha. Tara jen prázdně hleděla na Adama a nezmohla se na slovo.
"Taro, když jsem s tebou, je to jako kdybych se vrátil tisíce let zpátky. Někam do minulosti. Žijeme sice v přítomnosti, ale s tebou ta minulost nějak moc ožívá. Ubíjí mě to. Dokonce tvůj dům..."




"Co je s mým domem?" vyhrkla Tara.
"Jen se na něj podívej. Dokonce i doma zapomínáš na to, ve kterém století vlastně žijeme. Ty tvé šílené kombinace moderny a starověku mě dohánějí k šílenství."
Tara nechápavě zakroutila hlavou.
"Můžeš mi říct, co má můj dům společného s naším vztahem?"
"Nic a všechno. Již několikrát jsem tě přemlouval, ať se nastěhuješ ke mně. Mám místa dost. Ty jsi ale vždycky odmítla. Je to vážně tak těžké pochopit?"



"Co mám chápat." zmateně se ptala Tara.
Adam si zoufale prohrábl vlasy.
"Taro, je mi třicet. Chtěl bych se oženit a mít děti. Chci žít v moderním domě a chodit hrávat golf. Chci chodit na barbecu k sousedům a mít manželku, jež se mi postará o domácnost."
"Naprosto nudný rodinný život." nechtěně ujelo Taře.
"To je přesně ten rozdíl mezi tebou a mnou. Já chci rodinu a ty jsi prostě kariéristka. Když jsem s Annou...."




Tara šlehla pohledem po Adamovi.
"S Annou? Nemyslíš náhodou Annu McMillanovou, mou podřízenou?" blesky jí sršely z očí.
"Taro, já....." Adam najednou nebyl ve své kůži. Evidentně neměl v úmyslu zmínit pravý důvod jejich rozchodu. Marně se snažil hledat polehčující okolnosti, které by jeho chování ospravedlnily.
"Odejdi." pronesla Tara. Nebylo co více říci, karty byly rozdány. V duchu si vyčítala svou přezíravost. Taky si mohla dát jedna a jedna dohromady. Annin nový přítel a víkendy, ve kterých měl Adam toooolik práce. Ale kdo by tušil, že její přítel spí zrovna s její podřízenou? Svět je zatraceně malý a pěkně zvrácený.



"To s Annou prostě nějak vyplynulo ze situace, tys měla tenkrát tolik práce...a..."
"Sbal si všechno a odejdi." opakovala Tara svůj požadavek.



Na trapné výmluvy rozhodně neměla náladu. Adam se po ní ještě jednou omluvně podíval a nejistě mířil ke svým věcem.
Tara zůstala stát na místě, dokud nezaslechla motor jeho auta. Teprve pak ze sebe zhodila všechny věci a mířila do sprchy. Své myšlenky a pocity držela na uzdě. Automaticky se oblékla do trička a domácích kalhot, z ložnice vzala svou rozečtenou kniku, z ledničky vytáhla vychlazené šampaňšké jež se hodilo pro podobnou příležitost a vyšla na zahradu. Posadila se do lenošky vedle jezírka, nalila si skleničku šampaňského a velkým douškem z ní upila. Čekala na příval emocí, jež roztrhají její nitro na kusy.



Nic podobného ale nepřišlo. Jejím tělem projížděla příjemná vlna uvolnění. Tara se zaposlouchala do zvuků noci. Netopýři kroužili na noční obloze, z rybníku se ozývalo žbluňkání a někde z velké dálky k ní doléh zvuk motorů aut. Znovu sáhla po skleničce šampaňského a dalším douškem ji vypráznidla.

Příjemná únava se jí rozlévala po celém světě a její mysl, lehce zastřená
alkoholem, byla oproštěna od všech starostí. Byla volná. Její rozchod s Adamem nevyvolal žádnou bolest a smutek, ale úlevu. Její ústa se rozšířila do spokojeného úsměvu. Čekala cokoliv, ale rozhodně žádný tak osvobozující pocit. Jako byste vězni po dlouhých letech sundali želízka.



Nalila si druhou skleničku šampaňského, kterou si již pomalými doušky vychutnávala. Bublinky ji šimraly na jazyku a ta omamná, lahodná tekutina jí zvolna pronikala do žil. V hlavě si procházela těch několik minut jejich rozchodu. Co jí to Adam řekl? Že chce mít rodinu...dobrý fór. A tou ženuškou má být Anna? Ta je VYLOŽENĚ rodinný typ. Tara se při té představě musela proti své vůli začít nahlas smát.




"Tak na Adamu a Annu." pozvedla slavnostně skleničku a opět z ní upila. Adam bude za pár týdnů, možná měsíců velice zklamaný ze zjištění, že Anna jeho požadavky nesplňuje vůbec. Škodolibě se usmála a ještě několik momentů si vychutnávala ten zvláštní, uspokojující pocit zadostiučinění. . . .

CITÁT DNE: "Jak docílíte toho, aby s vámi lidi sdíleli vaše hodnoty? Jednoduchá odpověď! Najděte takové, které je již sdílí."
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Danielle
Nováčik


Poeet p?íspivku : 9
Registration date : 10. 05. 09

PříspěvekPředmět: Re: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   Sun Jul 26, 2009 6:51 pm

5. KAPITOLA


Podivné náhody

Za horizontem se opět vynořil bůh Re a v záři zlatých slunečních paprsků se zrodil nový den.
Taweret ač docela unavená, se celou noc jen převalovala. Duatovo chování a dnešní tajemný výlet, na který se měla vydat se svým otcem, jí vrtali hlavou. Co tak důležitého a tajného jí chce sdělit, že jsou nuceni opustit palác? A proč se k ní Duat najednou chová s takovou úctou? Ač se snažila jakkoliv, na žádnou ze svých otázek si nedokázala pořádně odpovědět.





Znuděná a vyčerpaná se rozhodla, dát si pár délek bazénu. Protáhne opět své tělo a oprostí se od těch zatěžujících myšlenek. Zavolala na své rozespalé sloužící, které ji během chvilky oblékly do plavek a v jejich doprovodu mířila k bazénu.

Re pomalu vystupval výše a Taweret vytrvale plavala.



Vlnky osvěžující vody ji hladily po těle a její úvahy se rozplývaly s každým tempem. Asi po hodině se dostavil známý, příjemný pocit únavy. V měkkých ručnících se vydala do lázně. Další dvě hodiny si dopřála odpočinek ve vířivce a příjemné masáže, při kterých pojídala svou snídani, ovoce a mandle.



Po koupeli jí byly vetřeny do kůže vonné oleje a do chodidel vmasírován med, nejlepší přípravek na hladkou a jemnou pleť. Taweret si s přivřenými víčky vychutnávala poklidné hodiny nového dne. Mara, osobní služebná Taweret a nejzručnější kosmetička v širokém okolí Théb, jí pomohla s oblékáním a pastelovými barvami heny ji nalíčila na dnešní den.
Zbytek volného dopoledne strávila Taweret v zahradách paláce. Do setkání s otcem jí chyběly zhruba dvě hodiny a ona neměla v plánu, ponořit se opět do víru podivných myšlenek. Procházela podél uměle vytvořeného jezírka a kochala se nádherou okolních rostlin.



"Dobré ráno, Výsosti, dnes si užíváte vycházku bez doprovodu?"
Taweret se otočila na stranu, ze které ten hlas přicházel. Anuket stála o kousek dál a pozorně Taweret sledovala.
"Dobré ráno, Anuket." odvětila Taweret s náznakem překvapení. Nečekala, že zde v tuto hodinu někoho potká.




"Ráda se procházím sama, sloužící k tomu nepotřebuji." odpověděla Taweret s lehkým náznakem úsměvu a scházela k Anuket. Taweret postřehla ve Anuketiné tváři lehký úšklebek a najednou si byla si jistá, že Anuket vůbec nezajímají sloužící, jež dnes Taweret nechala sedět u vstupní brány. Ne, Anuket hořela zvědavostí, dozvědět se co nejvíce o jejím včerejším odpoledni stráveným v Duatově společnosti.



"Neměla byste chodit úplně sama, dcero slunce." připomněla jí a její hlas zněl jak tekutý med. Taweret přešla její poznámku bez povšimnutí.
"Jak jsem včera zpozorovala, máš velký přehled o tom, kdo bude pozván na oslavu mých narozenin." konstatovala Taweret s lehce pozdvihnutým obočím. Koneckonců, alespoň bude moci využít Anuketin přehled ve svůj prospěch.
Anuket strnula. Na jedné straně se její srdce telilo štěstím, že se hovor stáhl na téma, které ji zajímalo. Na druhé straně byla zaskočena, jakým tónem k ní Taweret promlouvala.
"Připravovala jsem rozpis hostiny a určení míst u stolů s vrchním písařem." odvětila a snažila se, aby její hlas zněl omluvně. Taweret nemusela vědět, že si pamatuje jména všech pozvaných a nemůže se dočkat, až osobně pozná další z těch významných jmen, zdobící pečetě pozvánek.



"Takže Duat je skutečně pozván?" ptala se Taweret.
Anuket na chvíli zaváhala.
"Ano." přitakala.
Taweret jen kývla hlavou na znamení, že rozumí. Anuket si ale tuhle příležitost nechtěla nechat ujít.
"Vaše výsosti, dcero slunce, odpusťte můj dotaz, ale jakému účela sloužila Vaše včerejší schůzka s Duatem, když ne přípravě Vašich narozenin?"
Taweret po ní šlehla pohledem.
"Tvá drzost přesahuje všechny meze, Anuket!"



Anuket sklopila svůj pohled na důkaz kání. Vnitřně ale stále doufala, že se dozví více.
"Má odpoledne s Duatem bylo čistě přátelské." odvětila příkře Taweret.
Anuket instinktivně zvedla pohled a s pochybovačným výrazem se zadívala se do Taweretiných očí. Z jejího vzrezření sálalo překvapení a skepse. Gesto, za nějž by dostal obyčejný sloužící výprask. Anuket měla v pozici dvorní dámy určitá privilegia, urážka faraonovy dcery byla ale jiným soustem. Vědoma si svého prohřešku, rychle sklopila hlavu a zadívala se na prsty svých nohou.
"Tisíckrát prosím za odpuštění, má paní. Mé chování vůči dceři slunce je neomluvitelné."
"To je take naposledy, kdy tvé chování toleruji, Anuket. Buď si toho vědoma." ostře ji napomenula Taweret a nastala chvíle ticha.




Anuket se stále nedovažovala zvednout svůj pohled a Taweret si ji zamyšleně prohlížela.
"Jdi za vrchním písařem a zkontroluj, zda-li je vše připraveno na mou oslavu. Chci, aby Duat seděl v mé a faraonové blízkosti. A jeho ..." Taweret na chvíli zaváhala s formulací. ".. přítel Tannis, nechť je také pozván."
Taweret nečekala na Anuketinu reakci. Elegantně mávla rukou na znamení, že se má vzdálit. Ta se v rychlosti poklonila a zamířila na druhou stranu zahrad.



Zasmušilá a zamračená popošla Taweret k zahradní fontáně a rukou zčeřila vodu. Pozorovala svůj obraz vlnící se na hladině a na její mysl dopadla tíha podivného setkání s dvorní dámou.



Anuket působila dojmem, že ji důvod a možná i průběh včerejšího odpoledne velmi zajímá. V jejích očích postřehla více, než pouhou zvědavost. Čím to je, že najednou vnímá věci kolem, o něž se dříve nazajímala? Je to snad jejím věkem? Projevuje se plnoletost i jiným vnímáním světa? A nebo se všude kolem začíná dít něco zvláštního, něco, čemu zatím nerozumí? Jsou všechny ty události pouze náhodami a nebo spolu dokonce souvisí?

Taweret pohlédla ještě jednou na svůj obraz ve fontáně. Hloubáním nic nevyřeší a navíc je čas, aby se šla připravit na vyjížďku s otcem.



Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


"Óh, dcero slunce, tady jste." Kallikrates, nevyjšší poradce faraonův a kníže právě vycházel z paláce.
"Jeho Výsost, faraon faraonů, bůh Horus, velký býk Vás očekává v audienční místnosti."
"Zdravím tě, Kallikrate, nechť tě ochraňuje velký Thovt." pozdravila jej Taweret.




Kallikrates si položil pravou ruku na levé rameno a lehce sklonil hlavu. Jakmile se opět zadíval do Taweretiny tváře, postřehla Taweret jeho temné kruhy pod očima, prohlubující se vrásky a unavený pohled.



Kallikrates zpozoroval její zkoumavý výraz a lehce se usmál. Taweret se vzpamatovala.
"Říkáš v audienční místnosti?" ptala se znovu, tentokrát zaraženě.



"Ano Výsosti." přitakal Kallikrates.
Taweret ta informace docela překvapila, nechtěla dát na sobě ale nic znát. Ještě jednou přelétla pohledem Kallikratovu tvář.
"Tak bych jej neměla nechávat tak dlouho čekat." prohodila směrem ke Kallikratovi a bez dalších slov mířila do paláce na setkání s otcem.

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Amenhotep seděl na svém trůnu, zahloubaný do myšlenk. Ty dva dny od jeho konečného rozhodnutí mu přišly jako věčnost. Zvláštní pocit mu svazoval hrdlo a tísnil jej na hrudi. Nemohl se dočkat dnešního večera, až se s Taweret vrátí zpět. Byl si vědom toho, že porušuje letité tajemství faraonů. Ale nějaká podivná síla jej nabádala – či přímo nutila k tomu, aby současně se svým rozhodnutím – učinit Taweret královnou - podnikl i další kroky.



Jeho myšlenky byly přerušeny vrznutím dveří, ve kterých se objevila jeho dcera. Ladným krokem došla až k trůnu a lehce se poklonila.
"Jsem zde, otče." promluvila a Amenhotep jí v očích četl zvídavost a nedočkavost.
Chvíli ji jen tak pozoroval. Z mladé dívky se stala žena a její narozeniny budou jen společenským důkazem aktu přírody. Temný stín přelétl jeho tvář, když si uvědomil, jakou tíhu a povinnost na ni již brzy svalí. Pro Amenhotepa nebylo ale jiného řešení. Vždy chtěl to nejlepší pro Egypt a tím nejlepším byla bezpochyby Taweret. Ještě jednou se zhluboka nadechl a promluvil.
"Jsem rád, že jsi přišla." řekl kontrolovaným hlasem. "Než se vydáme na náš výlet, musím sdělit jisté rozhodnutí, dcero." Amenhotep vstal a sestoupil k Taweret. Jemně ji uchopil za ruku a vedl k trůnu. Když se na něj Taweret jen nechápavě zadívala, pokynul jí, aby si sedla.




Uposlechla příkazu svého otce, aniž bych chápala jeho význam. Amenhotep se lehce usmíval.



"Již ke konci měsíce Thot se staneš královnou Egypta." pronesl klidně.
Taweret prudce vstala z trůnu a šokovaně hleděla do očí svého otce.
Amenhotep se dál usmíval.
"To je mé rozhodnutí. A mé rozhodnutí je zákon." promluvil a částečně se bavil Taweretinou reakcí. Taweret jen nehnutě stála a její bystré oči se snažily najít v otcově tváři náznak vysvětlení.



Amenhotep chápal její popud.
"Později si o tom můžeme promluvit. Teď ale pojďme na náš výlet. Zde mají i ty nejširší zdi velmi dobré uši."
Elegantně se otočil a opouštěl místnost. Taweret stále ještě v transu jej následovala. Před palácem byli již připaveny vozy a Amehotep pokynul své dceři, aby nastoupila.
Taweret se opět zarazila.
"Jedeme spolu v jednom voze? A doprovází nás pouze 3 vojáci a jeden sluha?" ptala se a její překvapení stále vzrůstalo.



"Tam kam jedem dcero, nepotřebujeme plno vojáků a sluhů. Pouze pár a to těch nějoddanějších." Amenhotep pokynul hlavou k nachystaným sloužícím.
"Co ale potřebujeme, je přízeň bohů, zejména Osirise a Anubise."
Taweret ztuhla. Její chloupky v zátylku se postavily a celou ji den přešla zima. Nasucho polkla.
"My.... jedeme.... do .... města... mrtvých." zašeptala spíše pro sebe a její oči se rozšířily v návalu zděšení.






CITÁT DNE: „Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost.“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody   

Návrat nahoru Goto down
 
KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA - Podivné náhody
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Royal-sims :: Vaša tvorba :: Príbehy-
Přejdi na: